Úvodní strana Odborné články Zákal čočky u psů a současné možnosti terapie

Zákal čočky (cataracta lentis) je vůbec nejznámějším patologickým stavem čočky. Označuje pokles až ztrátu průhlednosti čočky a protože zakalená čočka má šedobílou barvu, běžně používaným názvem pro tento stav je „šedý zákal“. Čočka je za normálního stavu zcela čirá , avaskulární tkáň bikonvexního tvaru a je uložena svojí zadní plochou v prohlubenině sklivce. O přední plochu čočky se v minimálním rozsahu opírá svým pupilárním okrajem duhovka. Samotná čočka se skládá z pouzdra (capsula lentis) a z vlastní hmoty čočky, která se dále dělí na měkčí kůru (cortex lentis) a mnohem tvrdší jádro čočky (nucleus lentis). Pouzdro čočky dále dělíme na přední a zadní pouzdro. Jedná se o tkáň velmi měkkou a elastickou a lze ji snadno oddělit od vlastní hmoty čočky. Čočka je součástí optického systému oka a u psů má lomivou sílu asi 41,5 D (D = Dioptrie). U člověka je lomivá síla čočky asi 19,1 D. Ve své poloze je čočka udržována závěsným aparátem, který se upíná mezi ciliární výběžky řasnatého tělesa. Zákal čočky vzniká z mnoha příčin. Členění katarakt může být tedy velmi rozmanité. U psů lze použít např. následující rozdělení. Katarakty: - vrozené - juvenilní - získané Vrozené katarakty mohou být geneticky podmíněné, ale jejich příčinou mohou být i intrauterinní záněty, toxické, metabolické, infekční nebo fyzikální vlivy působící v průběhu nitroděložního vývoje. Vrozený zákal čočky lze cíleným oftalmoskopickým vyšetřením zjistit u štěňat ihned po otevření víček. Juvenilní katarakty jsou vždy geneticky podmíněné. Dochází k zákalům různých vrstev čočky v závislosti na plemeni. Ke klinické manifestaci onemocnění dochází v dosti širokém časovém rozmezí, zpravidla ve věku 2 – 12 měsíců. Mezi plemena, která jsou postižena touto hereditární (tj. dědičnou) kataraktou patří např. americký kokršpaněl, pudl, sibiřský huski, afgánský chrt, zlatý a labradorský retriever, malý knírač, velššpringelšpaněl, bobtail, bostonský teriér, jezevčík a mnoho dalších. Získané katarakty dále dělíme na katarakty související s věkem, na katarakty komplikované a katarakty traumatické. Katarakty související s věkem se objevují u stárnoucích psů a mají progresivní charakter. Katarakty komplikované vznikají následkem rozličných chorobných stavů, např. při metabolických chorobách (diabetes mellitus, hypokalcémie), po překonaných chorobách oka(uveitida), při rozsáhlých očních onemocněních (progesivní retinální atrofie, glaukom, luxace čočky, dysplazie sítnice ), působením fyzikálních a toxických vlivů, chybnou výživou v ranném věku štěňat. Katarakty traumatické vznikají proniknutím očního komorového moku do čočky po přímém poranění pouzdra čočky. Jedná se zpravidla o perforující poranění bulbu nebo o kontuzi bulbu... Terapie zákalu čočky. Jedinou možnou a úspěšnou terapií katarakty je chirurgické odstranění zakalených hmot čočky. V minulosti se používala tzv. ICE metoda (intrakapsulární extrakce čočky), kdy se odstraňovala celá čočka s předním i zadním pouzdrem. Vzhledem k tomu, že tato metoda je značně riziková, používá se dnes jen zcela výjimečně, a to především v případě luxované nebo subluxované čočky. Ve všech ostatních případech se jednoznačně upřednostňuje tzv. ECE metoda (extrakapsulární extrakce čočky), kdy nevyjímáme čočku celou, ale odstraňujeme jen zakalené hmoty čočky. Zadní pouzdro a částečně i přední pouzdro čočky v oku ponecháváme. Ponechání zadního pouzdra má pro oko zcela zásadní význam. Umožňuje totiž implantaci umělé intraokulární čočky (pokud se pro ni rozhodneme) a současně tvoří mechanickou překážku sklivci a zabraňuje tak výhřezu sklivce do přední oční komory. Pouze v případě, kdy zjistíme, že je zakaleno i zadní pouzdro, provedeme tzv. parciální zadní kapsulectomii, to znamená, že odstraníme částečně i zadní pouzdro. Tato metoda může navrátit zrak a tím podstatně zkvalitnit život až překvapivě vysokému počtu pacientů. Operace ovšem musí být prováděna jen na specializovaných veterinárních pracovištích s odpovídajícím přístrojovým vybavením. Výsledek je ale zároveň zcela závislý na precizní operační technice a rychlosti provedení, z čehož plyne, že jen zkušený oční chirurg může dosahovat velmi dobrých výsledků. Pokud některá z těchto podmínek schází , dochází ke vzniku postoperačních komplikací, které mohou vést v krajním případě až ke ztrátě oka. Majitel, který dá souhlas k operaci svého psa, ovšem musí vědět, že i při naprosto perfektním provedení operace, se mohou vyskytnout postoperační komplikace, a to v podstatně vyšší míře než u lidí. Je to zřejmě dáno rozdíly, které jsou mezi okem psa a okem člověka. Nejlepších operačních výsledků se dosahuje u mladých psů s juvenilní kataraktou. U starých psů lze očekávat horší průběh operace i vyšší riziko postoperačních komplikací. Mezi nejčastěji popisované komplikace patří edém rohovky, slepení zornice fibrinem nebo odchlípení sítnice . Nutno ale zdůraznit, že i u starších psů dochází k těmto komplikacím poměrně vzácně. Z našeho hlediska se jeví v současnosti jako nejzávažnější problém, a to hlavně u starších pudlů a kokršpanělů, postoperační zjištění progresivní retinální atrofie (PRA). Jedná se o dědičné onemocnění sítnice, které lze oftalmoskopicky odhalit pouze před vznikem katarakty. PRA vyššího stupně je samozřejmě příčinou slepoty, což je traumatizující pro majitele a to zvláště tehdy, kdy operace i postoperační průběh je zcela bez komplikací. Optimální by bylo rutinní předoperační provedení elektroretinografie (ERG), která dokáže jednoznačně onemocnění sítnice odhalit. Toto vyšetření zatím ale není v České republice zcela dostupné. Závěrem lze připomenout trochu podivný, leč pravdivý výrok. Pacient s kataraktou již nemá, co ztratit. Bez operace totiž zůstane navždy slepý.

---

---