Úvodní strana Odborné články Pomočování

Pomočování je občasný, avšak nikoliv zřídkavý problém, se kterým chovatelé přicházejí do veterinární ordinace. Majitelé psů ovšem vnímají jako pomočování často i jiné projevy související s močením, které však ve skutečnosti ani pomočováním nejsou. Je proto nutné, osvětlit si na úvod některé pojmy. Pomočování, odborně nazývané také inkontinence, je vždy mimovolní (vůlí neovládaný) projev, tj. na vůli jedince (v našem případě psa) nezávislé uvolnění moči do vnějšího prostředí. Pomočováním není močení na různých místech bytu, o němž pes ví, zaujímá při něm fyziologické postoje pro močení a při němž se sám močí neznečišťuje. V takovývch případech jede obvykle o poruchu chování nebo o důsledek nadměrné tvorby moči s nedostatečnou možností venčení. Z uvedeného vyplývá, že u psa močícího v bytě je nejprve nutné zodpovědět otázku, zda se tak děje mimovolně nebo naopak aktivně, tedy vědomě. Mimovolní močení neznamená, že by se pacient musel nacházet v bezvědomí, s inkontinencí se setkáváme u jedinců v plném vědomí (a třeba i v pohybu) stejně jako u psů spících či jen odpočívajících vleže či vsedě. V praxi bývá obvykle značným problémem určit příčinu inkontinence, protože jich existuje celá řada. Vůbec celý systém skladování moče v močovém měchýři s jeho následným fyziologickým vyprázdněním do vnějšího prostředí je velmi složitou souhrou nervů a svalů. Tento systém je namnoha místech a úrovních napadnutelný patologickýcm procesem (tj.nemocí) a proto bývá nesnadným úkolem zvěrolékaře určit, na kterém místě je systém narušen. Pro orientaci je dobré si uvědomit, že v uvedeném systému hrají klíčovou roli dvě anatomické lokality: stěna močového měchýře (sestává mimo jiné ze sliznice a svalu zvaného detruzor) a svěrač močové trubice (sval zvaný sfinkter). Normální souhrou detruzoru a sfinkteru dochází k normálnímu močení. Ovšem jak detruzor, tak i svěrač mohou svou funkci v důsledku nemoci plnit špatně, a to buď málo a nebo příliš. Na odchylkách obou svalů od jejich normální funkce se podílí řada příčin: centrální nebo periferní nervové poruchy, infekční nebo sterilní záněty sliznice, nádory a jiné. Za uvedenými příčinami mohou stát další různé příčinné faktory (např. nervová porucha detruzoru v důsledku porušení úseku míchy poraněním, nádorem nebo infekcí). A to byla dosud řeč pouze o nervově svalových příčinách inkontinence. Častou příčinou jsou však i faktory anatomické, mezi nimiž zaujímá čelné místo nesprávné vyústění močovodu. Tento orgán je párový (tj. pravý a levý močovod) a spojuje obě ledviny s močovým měchýřem. Pokud jeden nebo oba dva močovody ústí jinde než na uvedeném správném místě v měchýři, dochází k tomu, že vadným močovodem přiváděná moč odkapává nikoliv do měchýře, ale až za svěračem, čímž dochází k projevu inkontinence. Poměrně častým důvodem vzniku inkontinence bývá mechanická překážka v odtoku moči, zpravidla lokalizovaná v močové trubici. Překážkou je většinou močový kámen a to převážně u samčího pohlaví. Moč nemůže při totální překážce odcházet anipři zjevné snaze psa a hromadí se v měchýři. Po dosažení určitého objemu a přetlaku v měchýři dojde k odkapávání moči přes překážku. Takový stav je velmi nebezpečý a život ohrožující z důvodu nebezpečí selhání ledvin nebo prasknutí močového měchýře. Snad nejčastější příčinou inkontinence je nedostatečnost sfinkteru, v praxi střetávaná převážně u fen velkých plemen. Příčinou bývá nedoststečná délka močové trubice, tedy vývojová anatomická odchylka. U kastrovaných fen stojí za touto nedostatečností pokles samičích pohlavních hormonů estrogenů. Prognóza inkontinence záleží na přesnosti stanovení příčinné diagnózy. Jsou případy vyléčitelné, léčitelné i neléčitelné.

---

---