Úvodní strana Odborné články Impulzivita u psů – stanovení a léčba

Ve dnech 8. – 11. 8. 2001 se v kanadském Vancouveru konal 26. světový kongres WSAVA (Světová organizace veterinárních lékařů malých zvířat). V našem sloupku vás budeme informovat o nových poznatcích, přednesených na tomto kongresu.

Souhrn Impulzivita je trend, který lze objevit v různých druzích chování. V humánní medicíně je nejčastěji přiřazována k takovým poruchám, jako impulzivní agrese, pyromanie, patologické hráčství a sexuální impulzivita (Hollander 2000). Ve veterinární medicíně se nejčastěji objevuje u agresivního chování a může být definována jako omezení, či úplná ztráta varovných signálů před útokem. Impulzivní pes typicky kouše bez běžných náznaků agrese, jako jsou vrčení či cenění zubů. Impulzivita je spíše příznakem, než samotnou diagnózou. Ve skutečnosti se vyskytuje jako součást sledu agresivního chování u problematických psů. Z klinického pohledu mohou být projevy impulzivity pro veterináře komplikací ze tří různých důvodů: zaprvé ztěžuje diagnostiku, zadruhé je součástí špatné prognózy a zatřetí komplikuje léčbu. Diagnóza Agrese u psů může souviset se skrytým patofyziologickým stavem (Beaver, 1997). Pokud tyto příčiny vyloučíme, je nutno odhalit příčinu agresivního chování. V závislosti na autorech se objevuje 2 – 20 možných příčin agresivity (Beaver 1999). Nejčastějšími formami agresivního chování jsou dominance, strach a agresivita mezi psy. Individuální příčinu lze stanovit pouze důslednou anamnézou případu. Diagnostický protokol má tři hlavní charakteristiky: co je cílem útoku, okolnosti při kterých agresivní chování vzniká a postoj či výraz psa před a v průběhu agresivní epizody. S výjimkou loveckého chování má agresivita psů jako hlavní funkci regulaci vzájemných vztahů uvnitř i vně smečky. K odvrácení vážného střetu mají psovité šelmy komplex ritualizovaných vizuálních a hlasových komunikačních systémů. Ve skutečnosti lze emocionální stav psa posoudit sledováním jeho uší, ocasu a výrazu obličeje a tělesného postoje (Houpt, 1998). Dva hlavní postoje jsou obranný a útočný. Útočný zahrnuje strnulý postoj, vztyčené uši a ocas a přímý pohled. Obranný je opačný a vyjadřují ho ohnuté končetiny, sklopené uši a stažený ocas a nepřímý pohled. V případě agrese jsou oba postoje doprovázeny vrčením a ceněním zubů. Často lze součásti obou těchto postojů sledovat u psa, vyjadřujícího emocionální konflikt. Impulzivita může být považována za součást normální agresivní sekvence. Pokud je přítomna, nelze ze psova postoje a varovných signálů agresivitu předpokládat. Z tohoto pohledu je možno impulzivitu považovat za abnormální. V humánní medicíně je impulzivita jedním z ukazatelů, jak odlišit normální agresivitu od patologické (Conacher, 1997). Pokud se impulzivita objeví, je nutno ji posuzovat v kontextu s okolnostmi, za kterých vznikla. Někdy reaguje pes impulzivně pouze za některých okolností a za jiných ne. Postoj psa během neimpulzivní agresivní příhody může pomoci určit skrytou příčinu problému. Prognóza Jednou ze součástí špatné prognózy je neschopnost majitele odhadnout, kdy se pes chystá kousnout (Reisner, 1994). Ve skutečnosti impulzivita brání předvídat útok. Současně není možno zabránit kousnutí v případě, že se pes setká se spouštěcím stimulem. Bohužel je to někdy způsobeno neschopností majitele číst či vnímat normální komunikaci psa. V tomto případě výraz předcházející kousnutí není majitelem vnímán. Tyto případy se nazývají falešná impulzivita a dokazují nutnost informovanosti majitele o normálním komunikačním systému psa. Léčba Určení impulzivity začíná léčbou skryté příčiny agresivního chování. Obyčejně je kombinována léčba technikami, ovlivňujícími chování s lékovou terapií psychotropními léčivy. Postupy, upravující chování, se liší podle příčiny agrese, například dominance nebo strachu (Overall, 1997). Součástí postupu je, že majitel se musí snažit nevystavovat psa situacím, při nichž agresivní chování vzniká. Pokud je přítomna impulzivita, majitelé musejí být zvláště opatrní. I když vyjádřená agresivita je komplexem vztahů mezi genetickými faktory a faktory prostředí, impulzivita se zdá být ovlivněna špatnou funkcí některých přenašečů nervového vzruchu, zvláště serotoninu. Podle toho, zvláště v případech agresivity z dominance, se používají také vhodná léčiva. Impulzivitu a agresivitu je nutno vždy léčit jako komplex problémů v chování, při kterém hrají roli vnější i vnitřní faktory.

---

---