Úvodní strana Odborné články Exotické parazitózy u psů VII.

Leishmanióza Původce: "Prvoci" rodu Leishmania (ničivky) z třídy trypanozóm neboli trypanozomatidů (Trypanosomatidea), u psů zejména druhy Leishmania tropica, L. infantum, L. chagasi, L. peruviana Výskyt: Leishmania tropica a L. infantum se vyskytuje v jižní Evropě, Asii a Africe a způsobuje leishmaniózu Starého světa. Leishmania chagasi a L. peruviana se vyskytuje v Severní a Jižní Americe a způsobuje leishmaniózu Nového světa. Parazitace: Ke svému vývojovému cyklu potřebují leishmanie dva hostitele. Jedním jsou psi, kočky, lidé, příp. jiní savci, druhým drobní komárci neboli flebotomové, působící současně jako jejich přenašeči (vektoři). Pro druh Leishmania tropica a L. infantum jsou to komárci (zvaní také koutule) rodu Phlebotomus, pro druh Leishmania chagasi a L. peruviana flebotomové rodu Lutzomyia. Leishmanie patří mezi "prvoky", tzv. bičíkovce, opatřené buď trvale, nebo aspoň v určité fázi vývojového cyklu, bičíky. V těle psa (kočky, člověka, jiného savce) cizopasí bezbičíkatá (amastigotní) stadia. Napadají buňky monocyto–makrofágového systému (monocyty jsou bílé krvinky schopné opustit krevní řečiště, proniknout do tkání postižených zánětem a změnit se v makrofágy, které pohlcují neboli fagocytují choroboplodné zárodky, např. bakterie) a další buňky retikuloendoteliálního systému (RES, součásti imunitního systému, soustavy fagocytujících buněk roztroušených v různých orgánech, zejména ve slezině, v játrech a v lymfatické tkáni). Množí se v nich, až je zcela zaplní. Napadené buňky pak praskají a uvolnění cizopasníci napadají další buňky. Flebotomové se nakazí při sání bezbičíkatými stadii cirkulujícími v periferní krvi a lymfě. Ta se v jejich těle mění ve stadia bičíkatá, která se 4. – 5. den po infekci stěhují do ezofágu (jícnu) a faryngu (hltanu), kde pokračují v intenzivním množení. Ucpávají jícen a vyvolávají u komárků hlad, který je nutí tím dychtivěji, i když marně, napadat savce na nichž obvykle sají. Přitom je infikují. V savčím hostiteli se bičíkatá stadia mění v bezbičíkatá, která opět napadají buňky monocyto–makrofágového komplexu a retikuloendoteliálního systému. Zatímco u lidí se rozeznává leishmanióza kožní a leishamióza vnitřních orgánů neboli viscerální, u psů má onemocnění podobu generalizovanou, postihující celý organismus, kůži i vnitřní orgány. Pacient je chudokrevný, trpí zvětšením jater a sleziny (hepatosplenomegalií), nedostatečností (insuficiencí) ledvin, bývá únavný a hubne, občas má horečku a krvácí z nosu, sliznice má bledé, mízní uzliny zvětšené, trpí průjmy. Kožní změny se nacházejí především v okolí ušních boltců, nozder, ramenních kloubů a na okrajích očních víček. Srst je na těchto místech řídká, lámavá, na kůži se tvoří granulomy (útvary vzniklé nahromaděním vazivové tkáně), které mohou ulcerovat (zvředovatět). V krevním obraze se zjišťuje leukopenie (snížení celkového počtu bílých krvinek), monocytóza (zvýšení počtu bílých krvinek zvaných monocyty) a anémie (snížení množství krevního barviva a počtu červených krvinek). Psi v oblastech, kde se leishmanióza vyskytuje trvale, vzdorují nákaze výrazněji, než ti, kteří se do nich dostanou z míst, kde onemocnění není běžné. Ovšem dostanou-li se psi pocházející z oblastí trvalého výskytu leishmaniózy např. do střední Evropy, objeví se u nich záhy příznaky onemocnění. Diagnosticky se používají buď metody sérologické (průkaz specifických protilátek), případně biopsie kostní dřeně sterna (hrudní kosti) nebo mízních uzlin. Léčba a prevence: K léčbě se používají přípravky na bázi antimonu, které se podávají asi 3 týdny. Tato léčba však nezajišťuje úplné uzdravení. Tam, kde se vyskytují flebotomové, je proti nim možno preventivně používat speciální repelentní přípravky. V našich podmínkách, kde flebotomové nežijí, se leishmanióza šířit nemůže. I když je pes považován za rezervoár této parazitózy, tam, kde chybějí komárci (flebotomové, koutule), nezbytní vektoři leishmanií, tento význam nemá.

---

---