Úvodní strana Odborné články Exotické parazitózy psů XI

Trypanozomóza Původce: „Prvoci“ rodu Trypanosoma z třídy trypanozóm neboli trypanozomatidů (Trypanosomatidea), u psů zejména druh T. brucei (s poddruhy T. b. brucei a T. b. gambiense), T. vivax, T. congolense, T. evansi a T. cruzi Výskyt: Trypanosoma brucei brucei je široce rozšířena v tropické Africe, T. brucei gambiense je domovem ve střední a středozápadní Africe, T. congolense pochází z jižní Afriky, T. evansi se vyskytuje v severní Africe, v jižní Evropě, v jižní a jihovýchodní Asii a ve Střední a Jižní Americe, T. vivax pochází z tropické Afriky, ale zavlečena byla také do Jižní Ameriky, T. cruzi je domovem v Jižní a Střední Americe. Parazitace: Trypanozómy jsou „prvoci“ opatření (alespoň většinou) bičíkem („bičíkovci“) a v průběhu svého vývoje se vyznačují značnou morfologickou, ale i fyziologickou proměnlivostí. Jsou to krevní cizopasníci, vyžadující (ne však vždy) ke svému vývoji dva hostitele – obratlovce (jako hlavního) a bezobratlého živočicha (jako mezihostitele). Některé druhy trypanozóm vystačí s jedním hostitelem, ale ty se nevyskytují u psů. Trypanosoma brucei brucei a T. congolense (malý "bičíkovec" bez volného bičíku) je původcem choroby nazývané nagana. Hlavním hostitelem jsou domácí zvířata (psi, kočky, ovce, kozy, koně, osli, velbloudi a skot) i volně žijící savci (přežvýkavci, prasata a lichokopytníci). Zatímco u domácích zvířat probíhá parazitóza jako těžké, mnohdy smrtelné onemocnění, volně žijící savci, i když jsou hostiteli této trypanozómy, zpravidla klinicky neonemocní. Latentně nakažené antilopy jsou rezervoárem těchto trypanozóm. Onemocnění, které u psů a jiných savců vyvolává T. vivax, velká trypanozóma s bičíkem, je podobné naganě, ale u psů probíhá obvykle mírněji. Mezihostitelem a současně vektorem druhů T. brucei brucei, T. brucei gambiense a T. congolense jsou mouchy r. Glossina, nazývané (podle zvuku, který vydávají, "tse–tse") česky bodalky, hlavně G. palpalis, G. tachinoides, G. brevipalpis a G. morsitans. Přenašeči druhu T. vivax v Africe jsou také bodalky a v Jižní Americe krev sající mouchy z čeledi ovádovitých (Tabanidae). Trypanosoma evansi je původcem onemocnění nazývaného surra, murrina nebo mal de caderas a napadá hlavně velké savce, skot, osly, v Jižní Americe také největší hlodavce – kapybary (Hydrochaeris hydrochaeris), obzvlášť patogenní je však pro psy, koně a slony. Rezervoárem tohoto druhu jsou velbloudi, mezihostiteli a přenašeči krev sající dvojkřídlí, ovádi rodu Tabanus, v Jižní Americe krev sající mouchy, bodalky rodu Stomoxys, a krví se živící letouni, upíři rodu Desmodus, hlavně nejhojnější z nich, maličký, jen 7 cm dlouhý upír obecný (Desmodus rotundus). V krvi psa, v lymfatických uzlinách a v cerebrospinálním (mozkomíšním) moku se tzv. štíhlé formy trypanozóm množí podvojným dělením, zatímco jiné, tzv. široké formy, se nedělí, ale jsou schopné nakazit druhého, většinou hmyzího hostitele – přenašeče a prodělat v jeho zažívacím traktu další vývoj. Po nasátí mouchami se trypanozómy nejprve množí ve střevě, pak se stěhují směrem k hlavě, do žaludku, jícnu, hltanu a dutiny ústní a pronikají do slinných žláz. Zde se množí až vyplní celou dutinu slinné žlázy. Mění se v malá stadia zvaná metatrypanozómy, infekční pro prvního hostitele. Ten se nakazí, když na něm mouchy sají krev. Trypanosoma cruzi vyvolává onemocnění, které se podle svého objevitele nazývá Chagasova nemoc nebo americká trypanozomóza. Hlavními hostiteli jsou z domácích zvířat psi, kočky, prasata. Bičíkatá stadia žijí v krvi savce, ale zde se nemnoží. Pronikají do buněk retikuloendoteliálního systému (RES, součásti imunitního systému, soustavy fagocytujících buněk roztroušených v různých orgánech, zejména ve slezině, v játrech a v lymfatické tkáni), do buněk svalových a do buněk jiných tkání. Nejčastěji se usazují v játrech, slezině, srdečním svalu, kostní dřeni, nadledvinách, varlatech, vaječnících a v buňkách nervového systému. Uvnitř buněk ztrácejí bičík a mění se ve stadia bezbičíkatá, která se množí podvojným dělením. Ničí hostitelské buňky a vytvářejí shluky cizopasníků – pseudocysty. Posléze se bezbičíkatá stadia mění opět ve stadia bičíkatá. Ta přecházejí do krve a buď mohou být nasáta bezobratlým mezihostitelem, anebo mohou napadnout další buňky stávajícího hostitele. Bezobratlými hostiteli a přenašeči jsou noční, krev sající ploštice rodu Triatoma a Rhodnius z čeledi zákeřnicovitých (Reduviidae). V jejich zažívacím traktu se stadia bičíkatá mění v bezbičíkatá. Ta se množí podvojným dělením, dávají vzniknout dalším bičíkatým stadiím, která se opět množí podvojným dělením, a pak pronikají do střeva. S výkaly ploštic se dostávají na pokožku savčího hostitele a oděrkami nebo aktivně skrze ni pronikají do lymfy a krve. Nejčastěji jsou výkaly s trypanozómami vetřeny do svědících kožních oděrek při škrábání. K nákaze lidí dochází za špatných hygienických podmínek. Psi (i jiní živočichové) mohou trypanozómy také pozřít spolu s výkaly při olizování pobodaných míst a někdy mimovolně spolknou i infikované ploštice. Vývoj probíhá jak v dospělých plošticích, tak v nymfách. Infekce trvá přes metamorfózu, která má podobu proměny nedokonalé – hemimetabolie (tzn. bez klidového stadia – kukly). Jednou nakažené ploštice zůstávají infekční do konce života. Rezervoárem původce americké trypanozomózy, která vykazuje typickou přírodní ohniskovost, jsou pásovci rodu Dasypus, např. pásovec šestipásý (D. sexcinctus), vačice rodu Didelphis, např. vačice opossum (D. marsupialis) a vačice viržinská (D. virginiana), hlodavci, např. křeček příbytkový (Neotoma fuscipes) a mnozí jiní, mývali (Procyon sp.). Chagasova nemoc se může přenášet také transfúzí krve, transplacentárně z matky na plody a sáním mléka na novorozence (galaktogenní přenos). Psi (kočky) se mohou nakazit také ulovením a pozřením jiného infikovaného hostitele, např. hlodavce. Onemocnění je vysoce patogenní především pro štěňata a koťata. Trypanozómy napadají buňky retikuloendoteliálního systému a nacházejí se hlavně v srdci, kosterní svalovině, nervové soustavě, slezině. Parazitózou je poškozen kardiovaskulární systém (srdce a cévy) a centrální nervová soustava. Mízní uzliny jsou zduřelé, játra bývají zvětšená stejně jako slezina (hepatosplenomegalie), zažívací trakt je poškozený, na kůži jsou patrné chorobné změny různého druhu, např. skvrny, pupínky apod. Zjišťuje se také anémie (chudokrevnost), občas trpí pacient horečkami, v podkoží vznikají otoky, v břišní dutině se tvoří ascites (volná tekutina). Zácpy se střídají s průjmy. Onemocnění vyvolané druhem Trypanosoma brucei brucei provází navíc zánět spojivky a zánět rohovky vedoucí až k oslepnutí. Trypanozomózy lze diagnostikovat nálezem trypanozóm v periferní krvi a v punktátech z mízních uzlin. Používají se též metody sérologické. Léčba a prevence: Při infekci africkými druhy trypanozóm se psům podávají přípravky obsahující izometamidium nebo suramin. S léčbou koček není dostatek zkušeností. Při léčbě Chagasovy nemoci se uplatňují přípravky používané u lidí, a to s obsahem nitrofuranů, aminochinolinů nebo metronidazolu. Proti bezbičíkatým stadiím ale nejsou tato léčiva příliš účinná, v humánní medicině se nyní uplatňují hlavně přípravky obsahující deriváty nitrofuranu. Naděje na vyléčení psa ale není valná, a proto se často doporučuje eutanazie. U ostatních trypanozomóz je naděje na vyléčení relativně dobrá, nákazy druhem Trypanosoma brucei brucei mají však předpověď nejistou až nepříznivou. Z důvodů preventivních lze podávat jako ochranu před africkými trypanozomózami opakovaně přípravky s izometamidiem a chránit tak psy až po dobu padesáti dní. Repelentní přípravky proti bodalkám nejsou příliš účinné. Je otázka, zda by trypanozómy nenalezly i v mírném pásmu vhodné hmyzí hostitele – přenašeče např. v ovádech rodu Tabanus nebo v bodalkách rodu Stomoxys. Chránit psy před Chagasovou nemocí je možno pouze tlumením zákeřnic. Psi také nesmějí samozřejmě lovit hlodavce, medvídky mývaly a jiné potenciální rezervoárové hostitele. Nikdy se nezkrmuje tepelně neupravené maso hospodářských zvířat. Je možný přenos nákazy ze zvířete na člověka, ale v našich podmínkách nežijí zákeřnice, takže toto nebezpečí nehrozí. Otázkou ovšem zůstává, zda by jihoamerické zákeřnice nedokázaly v našich podmínkách zastoupit štěnice domácí (Cimex lectuarius).

---

---